PF 2016: Letos jsem musel jinak…

Možná, že pro někoho příliš sentimentální, možná populistické, možná pohodlnost neobjíždět klienty, možná snaha „vykoupit se z vlastních hříchů“ a možná taky jen ta nejobyčejnější a přirozená reakce na to, co se děje kolem. Podstatné je, že to někomu opravdu pomůže, a to boří všechna další „možná“. Hezké Svátky, lidi!

PF2016_dikyvam

Londýn po sté – a zase jinak

Kolkrát jsem byl v Londýně, to bych asi sotva spočítal. Když mi bylo kolem dvaceti, zajímalo mě hlavně to, jak se v noci co nejrychleji přesunu z pařby v Eggu do Ministry of Sound a kde bude nejvíc holek, levných drinků, nebo úplně nejlíp obojího. Za pár roků mejdany vystřídaly procházky kolem Temže ve dvou, mačkání dlaní do zpocena a hledání dobrých restaurací nebo míst, kde by se dalo něco zajímavého v Londýně zažít. A protože koukám, že to zase trochu poskočilo, po pár letech přišel čas zkusit něco zbrusu nového. Rozhodl jsem celkem rychle. Vezmu malou Elišku na výlet a zkusím to tentokrát v Londýně trochu jinak. Tady sepisuju pár postřehů a praktických poznámek z naší cesty, které můžou přijít vhod všem, co by se taky rozhodli udělat svému šputnovi prodloužený víkend, co se nezapomíná. Challenge accepted? Tak jdem na to, fotříci co se nebojíte, tahle je pro vás…

Přiznejte si, do čeho jdete a nalaďte se na zvolnění tempa
Že to bude úplně jiná perspektiva, to bylo jasné už od začátku. Základní otázka: Jak jako táta na plný úvazek vyplnit čtyři dny s chytrolínem, který je na světě už úctyhodných tři a půl roku, aby jste si to oba užili a nebyla to pakárna? A jde to vůbec? Teď už můžu napsat, že jde. Klíčem bylo pobavit v Londýně malou, ale i sebe a eliminovat okamžiky, které jako táta prostě řešit nechcete. Výsledek? Dobrodružná cesta, která mi příjemně vyčistila hlavu od práce a přinutila koncentrovat se celé dlouhé dny pouze na to, co je v životě opravdu důležité – na svoje úplně nejvíc nejbližší okolí. Doporučuju všem hustlerům, není lepšího zklidnění. A víte co? Taky jsem nevěřil, ale ona na vás ta práce počká.

Plánujte střízlivě a nepřežeňte to, bylo by k ničemu
Čím víc budete připravení na změnu, tím víc klidu budete mít na to plány měnit. A to, že se měnit budou, to je téměř jisté. Protože ti malí nejedou po stejných drahách jako my dospěláci, dost těžko prosadíte svou předem nalajnovanou představu o tom, jak bude výlet vypadat, čímž byste se neměli nechat otrávit. Prostě to bude improvizace v akci a tak to berte. Plánoval jsem tedy obecně, na úrovni možností a nápadů, ale nechával jsem tam vůli, protože jsem očekával, že program bude dost možná úplně jiný, než jsem si nadhodil předem. Když už jsem nad cestou předem trochu přemýšlel, zaměřoval jsem se mimo program taky nad tím, jak výlet maximálně zpohodlnit pro sebe. Když si to totiž neužijete vy, vaše zmenšenina happy taky nebude. Takže doporučení numero uno: Nechte hlavy otevřené a zas tolik neplánujte. Mějte vždy víc variant a nechte o programu rozhodovat toho malého. O to bude vaše cesta dobrodružnější a dáte mu tím najevo, že respektujete jeho vrtochy i neopodstatněná přání. Look both ways!

IMG_6396

Najděte své bestesellery a prodejte je už dopředu
Zkuste si vzpomenout, jaké to v tomhle věku bylo. Zajímaly by vás víc korunovační klenoty, nebo to, že poprvé poletíte letadlem? Ani nemusíte odpovídat. Já se před cestou snažil vypíchnout malé ty největší šťavnatosti, na které jsme se spolu těšili už dopředu. Konkrétně u nás zafungovalo: že poletíme, že v Anglii mají pořád ještě královnu, že tam je obří kolotoč, že vojáci nosí legrační čepice, že tam je doma prasátko Peppa, že tam mají otvírací most a autobusy se nepřevrátí, i když mají dvě patra. A tak dále. Určitě si vymyslíte svoje vlastní argumenty, proč je Londýn extra zajímavé místo a stojí za to na pár dnů oplakat pohodlí domova a dokonce i náruč maminky. Odměnou vám budou zážitky a neředěná radost vaší miniatury, což je lepší energizer než dva redbully s vodkou.

Pohyb a přesuny – připravte se na trochu nepohodlí
Důležitá věc. Londýn není pro malý bytosti jako je vaše dítě zrovna friendly místo co do přesunů a cestování. Všechno je daleko a lidí je tam na sobě tolik, že z perspektivy metr nad zemí by to mohlo být vcelku únavné, lehce stresující, a dokonce hrozí, že byste se mohli brzy proměnit v londýnského šerpu vláčejícího svou miniaturu na ramenou nebo v náručí. A to by byla pruda, že ano. Proto je dobré poladit komfort pro vás oba a připravit se dopředu na to, že budete-li chtít něco zažít, bude to asi trochu outdoorovka. Já jsem rozhodl vzít terénní kočár a nakonec se to ukázalo jako nejlepší rozhodutí, co jsem mohl udělat, protože poskytnul schovku a noclehárnu pro malou a klid i odkladový vozík pro mě. Do letadla vzali kočár gratis a nechali nás s ním dojet až přímo ke stroji (letěli jsme s Ryanair, ale předpokládám, že to bude standard), což jsem ocenil já i Eliška. Pokud vás napadne, co v londýnském metru (bez něhož pořádný výlet prostě nepůjde), máte recht, většina stanic vás potrápí, protože eskalátory nejsou všude a plně bezbariérových je jenom pár stanic. Na druhou stranu se vždycky našel někdo, kdo ochotně pomohl s kočárkem do schodů a mě překvapilo, až jak samozřejmě a rychle se pomoc z kolemjdoucího davu vždycky vyloupla. Takže no stress a kočár rozhodně yess!

Program – to nejpodstatnější
Až dojde na to, co teda vlastně budete na výletě v Londýně se svou zmenšeninou vyvádět, není od věci sednout nejprve na chvíli k počítači. Docela fajn jsou třeba hned tyhle weby, i když jsme nakonec stejně jeli spíš po své ose a většinu tipů z nich jsem nevyužil. Pro obecný přehled a aktuality jsou ale dobré, tak je možná lehce proklikejte. My například díky jednomu z nich viděli velkolepý ohňostroj na oslavu neúspěšného odpálení parlamentu do povětří. (Ano, to se sice těžko vysvětluje, proč to slaví zrovna takhle, ale velkolepé práskající barvy na obloze tento non sense naštěstí přebily).

- http://www.timeout.com/london/kids
http://www.timeout.com/london/kids/101-things-to-do-in-london-with-kids
http://www.visitlondon.com/things-to-do/family-activities


A tady jsou ryze naše cestovatelská doporučení:

1. Jděte si pohrát do Hamleys

Web: http://www.hamleys.com/
Kde: Regent Street
Potenciální útrata: nekonečno
Časový fond: 2-3 hodiny
Energetická náročnost pro fotra: 73,6%
Šťavnatost pro dítě: 90/100

Tohle prostě musíte udělat. Jděte do Hamleys. Nejstarší obchod s hračkami na světě představuje pětipatrovou nálož emocí pro vašeho malého špekulanta, a proto se vybavte úplně stejnou dávkou trpělivosti i sebekázně. Když začnete v pětce, pravděpodobně se vám otevře peněženka hned pár metrů od výtahu, kde vás vaše ratolest přesvědčí ke koupi kelímku bombónů na váhu, protože přece tatínku „nebudeme nakupovat bez sladkého občerstvení“. Nepokoušejte se odolat, nejde to, maximálně zkuste vzít kelímek velikosti S nebo M, to se podařilo mě. Na druhou stranu brzy pochopíte o čem to tady je. Útrata je skvělé zamaskovaná. Spíš než o obchod, jde o chrám zábavy. U regálů si zaměstnanci hrají, sami, nebo s vámi. Hrajte si taky. Udělejte to na místě, kde je to přiznané, povolené, ba dokonce – k tomu stvořené! Je dost možné, že se dokonce budete cítit o pár dekád mladší, a to už samo o sobě stojí za to, ne?


2. Zkroťte lokální bestii

Kde: Hyde Park
Potenciální útrata: M&S Oříšky £1.85, espresso v kelímku £2.00
Časový fond: 1 hodina
Energetická náročnost pro fotra: 12%
Šťavnatost pro dítě: 85/100

Tohle byl totální chillout v parku, zelená oáza klidu, zvířátka, mír v duši a skvělá příležitost jak nechat malou v klidu prospat (jinak v tomto ohledu Londýn až tak přívětivý není), takže doporučuju mít Hyde Park v rezervě jako ruční brzdu a záložní relax aktivitu v centru města, kdyby se vám výlet rozjížděl příliš komerčně nebo vám prostě jen chyběla příroda. S pytlíkem oříšků v kapse navíc předvedete velkou parádu a proměníte se v krotitele jinak divoké zvěře – lokální beast veverky, která pod vaším velením přiběhne a vezme si od vás oříšek přímo z ruky. Ostatní zvířata už tak zábavná nejsou, ale dobře dokreslují celek a dá se o nich toho hodně napovídat. Navíc je tam spousta laviček, kde se dá načerpat síly na další tažení. Doporučuju. Jo, a pelikány prosím nekrmte, díky.


3. Přeleťte Temži jako ptáci

Web: Emirates Air Line
Kde: North Greenwich nebo Royal Victoria
Potenciální útrata: £8 zpáteční letenka, lze platit Oyster kartou
Časový fond: 1 hodina
Energetická náročnost  pro fotra: 60%
Šťavnatost pro dítě: 90/100

Když to dobře prodáte, bude se váš malý doprovod ptát každou půlhodinu, jestli už jedete na tu lankovku, která letí přes řeku na laně. A pokud nebude zrovna foukat jako blázen (což teda v Londýně fouká dost často) a lanovka nebude stát (nám se to stalo a museli jsme čekat asi hodinu na spuštění), můžete se těšit na nečekaně príma zážitek. Kabina s vámi poměrně rychle vystoupá do výšky 90ti metrů a nabídne se vám jedinečný pohled na Londýn z ptačí perspektivy. Skvělá věc a když vám přecijen trochu zafouká jako nám, můžete zažívat lehké návaly neředěného strachu, který ale pochopitelně jako superhero papá nepřiznáte. TIP: Na Royal Vicotria, odkud lanovka vyráží se dá dostat dalším zajímavým způsobem – bezpilotní nadzemkou DLR a naopak na druhém konci lanovky na Royal Victoria, kam dosednete, můžete pokračovat zpět do centra tak jako my lodí (cena £7 za cestu na zastávku London Bridge).


4. Kafe, dobrej snack a klídeček

Web: www.bearandwolfcafe.com
Kde: Archway a ještě kousek pěšky
Potenciální útrata: Něco jako £10-20
Časový fond: 2 hodiny
Energetická náročnost pro fotra: 20%
Šťavnatost pro dítě: 60/100

Pokud jste taky kavárenští povaleči a máte rádi dobré kafe a snack, přizpůsobte tomu jeden bod programu jako já a stavte se na několikahodinovou stopku do nějakého dobrého kaféčka, kde si to užijete vy i vaše malé milované. Já natrefil na príma kavárnu Bear + Wolf, která je kousek od stanice metra Archway. Je to vegetariánské children very friendly café a docela si tam odpočinete. Nám zde vyšel nedělní brunch v den odletu. Perfektní double espreso jsem pil za £2 a své miniatuře můžete objednat přímo z pestrého kids menu. Mají i dětský koutek, který je podle hodnocení Elišky spíš průměr, ale rozhodně se tam špunt na pár hodin zabaví a vy si v klidu vyřídíte třeba pár nejhořlavějších mailů (no jo, no, přiznávám se).


5. Červený busy, telefonní budky a metro v zatáčce

Kde: Všude. Neminete i kdybyste chtěli
Potenciální útrata: drobné cestovní náklady
Časový fond: jak to zrovna výjde
Energetická náročnost pro fotra: 80% (davy, tahání kočárku v metru, u širších kočárků neprůjezdnost dále do busu)
Šťavnatost pro dítě: 80/100

I taková maličkost, jako je přesun z bodu A do bodu B se musí v Londýně s prckem vytěžit. Metro je jaksi menší a staré, a taky stojí v zatáčce. Autobusy jsou dvoupatrové, takže hádejte, kde pokaždé pojedete (kočár musí zůstat dole). No a samozřejmě ty budky, ty jsou všude. Jen pro vaše info, ta červená telefonní budka byla navržena Gilesem Gilbertem Scottem, který vyhrál konkurz návrhářů o telefonní budku v roce 1924. Nemyslím si ale, že tohle zrovna použijete, pokud teda necestujete s malým Einsteinem. Spíš do jedné zkuste vlézt, za to sklidíte bodů víc.


Takže jaký je závěr?
Doporučuju vám to. Jestli máte tu možnost, vezměte to malé, co vám říká „tatínku“ a někam na pár dnů taky vyražte. Třeba do Londýna. A třeba se můžete inspirovat tímhle postem, kam se podívat, nebo co podniknout. Investujte čas a energii do toho, abyste se dívali na jeho nebo její úsměv. Vrátí se vám to jako bumerang. Já osobně jsem na téhle naší cestě skvěle na pár dnů „přeladil“ a zařadil pomalejší rychlostní stupeň. Vždyť to asi taky znáte, jaký je to fajn pocit, když po návratu z cest máte do všeho ještě větší chuť.
Výlet tohoto typu tak pravděpodobně zafunguje.

Poznámka:
Všechny fotografie jsou pořízeny telefonem iPhone 5s během výletu v listopadu 2015.
 

#Odmakano

Většinou sem připínám svoje moudra, články a postřehy z pytle „jak na to“. Dnes sem pověsím taky pár konkrétních ukázek své práce a pokud mi to vydrží, budu to s těmi zajímavějšími projekty dělat pravidelně. Nad těmito weby jsem mával taktovkou a spustil je v posledních dvou měsících:

Soustřeďte se na „Dobré klienty“

O tom, jak dobře podnikat byly sepsány stohy knih a kilometry článků, které vám poradí, jak být dobrým dodavatelem svých služeb a udělat klienta šťastným. Nikde jsem se však nedočetl, jak při tom zároveň udělat šťastným sebe. Přitom právě to je podle mě naprosto zásadní moment pro dlouhodobou spolupráci v režimu win-win. Co způsobí, že vás příští zakázka bude bavit víc než jiná? Dneska to bude krátce o tom, jak jsem do svého podnikání zavedl novou disciplínu client-huntingu, která posunula můj výkon i uspokojení z práce na nový level.

Dobří klienti se musí umět hledat. Nespojují se v rámci nějaké asociace, neinzerují to o sobě, nemají to na webových stránkách. Přesto jsou a je jich dost na to, abyste si z nich poskládali své pracovní portfólio. Chce to do začátku trochu odhodlání, protože je možné, že budete muset některé stávající klienty požádat, aby uvolnili místo těm dobrým a možná, že toho dobrého ještě nebudete mít. I tak vám poradím, abyste to udělali, protože jakmile si „ulovíte“ prvních pár Dobrých klientů, čeká vás nirvana.

Když jsem zjistil, že je možné přímo ovlivňovat kvalitu své práce tím, že si dobře promyslím, zda-li je zrovna tato poptávka od Dobrého klienta či nikoliv, začal jsem se zajímat, jak to funguje. Přiznám, že do té doby jsem hodnotil spíš samotnou zakázku a její kvalitu, přičemž měrnou jednotkou pro mě byla především její ziskovost, hladký průběh a spokojený klient. Od doby, kdy jsem do hry začal zvát důslednější analýzu poptávajícího se začaly dít věci.

K lovení Dobrých klientů nepotřebujete splňovat náročná kriteria. Není to činnost pro elity, které „si mohou vybírat“, ale pro všechny, kdo jsou ochotni zamyslet se v okamžiku příchozí poptávky a prvního kontaktu se zadavatelem. Platí to ale i o vašich stávajících zákaznících. Pokud na vás působí jako Dobrý klient, vztah rozvíjejte a budujte. Pokud vám tam něco nesedí, nechte to raději plavat. Z krátkodobého hlediska jste možná přišli o možnost vystavit příští měsíc o fakturu víc, dlouhodobě jste ale získali prostor pro něco lepšího a trvalého v čase. A jak tedy poznáte Dobrého klienta?

Vnímáte již od začátku rovnocenný přístup
Dobrý klient vás bere jako partnera, nikoliv jako dodavatele. Ačkoliv je tím, kdo určuje pravidla hry a proplácí vaše faktury, nejedná z pozice síly, ale naslouchá. Pokud cítíte, že bude prosazovat svůj politický vliv a pouze očekávat jeho bezchybné plnění, pravděpodobně to dlouhodobě nebude fungovat.

Stanovili jste si jasná pravidla hry
Dobrý klient ví, proč si vás najímá a vždy vám už na začátku sdělí svá očekávání. Pokud ne, požadujte to, předejdete tak nepříjemným nedorozuměním v budoucnu. Vedle očekávání by měl jasně vymezit rozsah spolupráce a ohraničit jí časem a odměnou. Pokud to na začátku není schopen zformulovat, mlží nebo odkazuje do budoucnosti, raději běžte od toho.

O vaší ceně se nesmlouvalo
Nejsme na tržišti. Vaše podnikání je seriózní a stejně tak váš odhad ceny za odvedenou práci. Je v pořádku se o ceně bavit a pochopitelně jí musíte obáhájit, ale klient, který by příliš smlouval o její výši by nepřímo naznačoval, že si vaší práce možná neváží dostatečně. Moje rada zní: Nechte ho jít a nahraďte jeho pozici Dobrým klientem. Je velmi pravděpodobné, že slevový vyjednávač se tak bude chovat i tam, kam od vás odejde. Přenechte ho začátečníkům a konkurenci.

Zaplatil včas
Tohle na začátku samozřejmě nevíte. Je ale velký rozdíl, pokud se mu budete opakovaně muset připomínat o platbu, nebo vám peníze přistanou na účtě ještě než dojedete ze schůzky domů. I tohle je tedy ohled, který by měl Dobrý klient splňovat.

Vrací se k vám pořád dokola a doporučí vás
Dobrý klient vás osloví pokaždé, když příjde na věc. Úspěšnou spolupráci v minulosti nevidí jako samozřejmost, ale odnesl si z ní také vnitřní spokojenost a dobrý dojem. Pokud jste přispěli k jeho vlastnímu úspěchu, uvědomuje si, že jste jeho součástí. Možná vám to neřekne, ale budete to vnímat (je to svkělý pocit). Dobrý klient navíc dokáže předat dobrou zkušenost s vámi dál, což je velmi důležité pro váš navazující byznys.

Asi by se dalo pokračovat, ale usilovat o kompletní výčet zde není mým cílem. Tento článek je spíše než o Dobrém klientovi o vašem novém pohledu na věc. Tím, že se obklopíte kvalitními zákazníky se budete prací ještě víc bavit než doposud, a hlavně se při tom budete neustále sami rozvíjet. Je pravděpodobné, že také budete vydělávat větší peníze, protože budete chrlit nové nápady jeden za druhým a vaše výsledky přitáhnou zase jenom zájem dalších Dobrých klientů. Zaměřením se na kvalitu místo na zisk tak vede k efektu, kdy vaše stoupající příjmy budou pouze vedlejším efektem, následkem tohoto přístupu a nikoliv jeho cílem. A to může být podle mého důležitý okamžik i ve vašem podnikání. V mém byl.

Rád bych na závěr poděkoval všem svým Dobrým klientům. I díky vám jsem to tak zde mohl napsat a můžu dělat tuhle práci s radostí.

Vínomil včera a dnes

Jak se změnilo „pití vína“ v Česku? Koukáme se na víno stejně jako před pár lety? Kupujeme stejné kousky? A co naše chutě? Změnily se? Dnes napíšu trochu o víně a proměně jeho vnímání českým spotřebitelem z pohledu kšeftmena, který víno „otáčí“ (rozumějte aktivně prodává) už víc než deset let. Za ten čas se toho totiž podle mě ve věci přístupu veřejnosti k vínu hodně změnilo. Vlastně, skoro všechno, řekl bych. Hledání společných jmenovatelů toho „co bylo“ a „co je dnes“ a nedávná rozprava na toto téma mě dovedly k zamyšlení nad milníky, které mají dané změny na svědomí. Zde jsou podle mě ty nejzásadnější z nich.

Milník: EU a Schengen
Důsledek: Zcestovalejší a vyspělejší spotřebitel.

Za poměrně zásadní považuji otevření hranic po vstupu naší země do EU a s tím související zpřístupnění zahraničních vín široké veřejnosti. Když jedete na lyže do Itošky, můžete si přes hranice převézt 90 litrů vína (120 láhví) a nikdo ani nepípne. Dřív to tak snadné nebylo. Toto „otevření hranic“ tak vedlo k tomu, že milovník vína, který dnes často cestuje si víno sám pořizuje v rámci svých cest (ať pracovních či rekreačních), přičemž také přichází do styku s vinaři, přímými nákupními cenami, informacemi a zážitky přímo „od prstu“. To vše velmi ovlivnilo způsob, jakým víno dnes vnímáme, a tím nemyslím jen „na patře“, ale obecně, jako artikl, jako téma a jako zboží. Výsledkem je mnohem vyspělejší vínomil, který má přehled a nečerpá jen z encyklopedie a toho co kde slyšel, ale taky vlastních zkušeností.

Milník: Mobilní technologie a internet
Důsledek: Informovanější spotřebitel, demytizace a noví hráči na trhu.
Dejte mi minutu s mobilem a můžeme se dozvědět, co si o vínu v naší sklence myslí Robert Parker nebo Jancis Robinson, co bychom si k němu měli dát na talíř, nebo kde ho koupíme ještě dnes za nejlepší peníz. O jedné z aplikací, která to dokáže jsem psal už dříve zde. Masové užívání internetu a každodenní zapojení chytrých technologií, jejichž expanze je jednoznačně otázkou právě poslední dekády, pozvalo do (online) hry další prodejce (eshopy), menší vinaře i odborníky, blogery, žurnalisty, sommeliery, s nimiž můžete přijít do vztahu aniž byste je potkali osobně. Vzniklo nové virtuální hřiště, které je sice o moc větší než to staré analogové, ale úměrně se zvýšil i počet týmů, které se na něm ucházejí o pozornost a peněženku vínomilů. O víně se díky technologiím objevuje mnohonásobně víc informací a publikací než před lety, což vede k postupnému odmytizování dříve poněkud tajemného až elitářského oboru. Fotbalu, muzice a politice dnes rozumí každý. A vínu přece taky. Ale pozor, internet umí být potvora a chce to dobře filtrovat, co příjmete za své a co ne, když zadáte #wine a dáte Enter. Balastu o víně je fůra.

Milník: Hospodářská krize
Důsledek: Komodizace vína, spotřebitel orientovaný na cenu a snížený nákupní koš.
Společně se změnami v ekonomice se měnilo i chování spotřebitelů vína s odkazem na ne zcela pozitvní ekonomické ukazatele a všude skloňované krize posledního desetiletí. Řada spotřebitelů se díky nim uskromnila a začala pít vína nižších kvalitativních řad i cen, která jim odevzdávají dostatečně uspokojivý výsledek, jak říkají, „pro to jejich běžné pití“. Mám pocit, že se víno stalo tak trochu komoditou jako ostatní položky supermarketu (koupím láhev k večeři), spíše než artiklem privátního gurmánství (tohle si otevřu jako hlavní téma večera a pochutnám si). Ono je to ale na konci dne asi v pořádku, jelikož si zároveň dobře vzpomínám na doby, kdy bylo víno naopak stavěno do role příliš odborného tématu „jenom pro vyvolené“, což asi taky není tak úplně fajn, protože – víno se má především s chutí pít. No a díky širší nabídce, snadné dostupnosti a možnosti srovnání je dnešní spotřebitel také mnohem více orientovaný na cenu, za kterou víno koupí. Shrnuto – alespoň podle mých zkušeností, se každoročně sice prodá vína víc (možný důsledek komodizace), ale obecně jde o vína levnější a méně namaržovaná, než tomu bylo dříve.

Milník: Rozvoj gastronomie a zvýšení zájmu o stravování
Důsledek: Zmlsanější a perceptivnější vínomill, dostupnější víno v restauracích, zájem o evropská vína a zájem mladých.
Vzpomeňte si, kolik jste za poslední dekádu objevili dobrých restaurací, které opravdu stály za to, a kolikrát jste ochutnali něco úžasného. S tím, jak se masivně rozvíjel zájem o jídlo a vaření, kulinářství a všichni jsme poznali nové chutě, jejich kombinace a suroviny, urazilo taky víno v posledních letech velký kus cesty a dostalo se ze sklepů a soukromých vinoték mezi spotřebitele. Degustací je nespočet, v restauracích vidím láhev na okolních stolech stále častěji, nabídky bývají mnohdy velmi slušné a sommelier už není slovo patřící jen do hotelových salónků. Před deseti roky bylo víno v podniku rozlité do sklenky opravdu risk, dnes to tak být nemusí. A co jaká vína pijeme? Chuťově se český vínomil taky značně „posunul“ a myslím, že je to směrem ke kořenům. Dříve tolik populární „nový svět“ nabízející silná a výrazná vína pustil směrem k širší spotřebitelské veřejnosti ke slovu taky vína evropská, u nichž se jejich rozmanitost již nevnímá jako „problém“, ale spíše jako „dobrodružství“. Určitou roli hraje také médii podporovaný vinařský patriotismus podporující spotřebu tuzemských vín a rostoucí zájem mladých lidí o víno, který je skvělý a přináší do oboru dříve nevídanou dynamiku a svěžest.

Asi jsem se v mnohém neubránil zobecňování a možná, že jsem opomenul některé ještě zásadnější skutečnosti, které společenskou proměnu vnímání vína provázejí nebo jí zapříčinily. Nesporné ovšem je, že taková změna se děje a je třeba jí reflektovat, ať už jste na straně vinných fajnšmekrů, nebo si vínem vydělávate na chleba. Příjde mi fascinující, jakou víno urazilo cestu za posledních deset let a troufnu si tvrdit, že v určitých ohledech jde o vývoj, který nemá v celé jeho dlouhé historii obdoby. Já osobně sleduji tyto proměny se zájmem a moc rád si na tenhle příspěvek vzpomenu za deset roků. Co budu mít ovšem ve sklence, to si dnes neodvážím tipovat ani v nejmenším…

 

Prodejte mi to!

Celý život něco někomu prodávám. Víno, myšlenky, nápady, produkty, příběhy nebo svůj čas, tohle všechno vám můžu střelit, když budete chtít. Ano, když budete chtít, a o to právě půjde. Zároveň si celý život pořád něco kupuju. Víno, myšlenky, nápady, produkty, příběhy nebo čas někoho jiného. Myslím, že to nemáte jinak, tohle kolečko je prostě mantra spotřebního dneška. Napadlo vás ale někdy, co všechny ty prodeje spojuje? Proč si nakoupím u vás a ne jinde? Co způsobí, že dostanu chuť vnímat, poslouchat a kupovat zrovna ve vašem krámku?

Vezmu to odzadu. Toto je stručný návod, jak mi prodat. Zveřejňuju ho zde proto, abych měl kam odkazovat všechny telefonáty s obchodními nabídkami, které přichází snad každý den a neuspějí, protože mě nedokážou zaujmout. A tento blogpost vzniká mimo jiné také proto, že už řadu let řeším úplně to samé z druhé strany, když se zas já snažím prodávat „to svoje“. Takže se dočtete takový extrakt toho, co považuju za podstatné pro úspěšné obchodování aneb pár zásadních obchodních zářezů, které (podle mě, mě a na mě!) fungujou při každé směně služby nebo produktu za moje (vaše) peníze. Pokud nesplníte alespoň pět z pěti níže uvedných bodů, asi se nedomluvíme. Pokud ano, jsem váš a moje šrajtofle bude naříkat.

1. Nadchněte mě prosím!
Prodejte mi příběh, autenticitu a osobní nadšení. Prodejte mi „něco jiného“, „sebe“, svojí vizi, design, genius loci, nebo mi prodejte alespoň to, jak mi prodáváte. Hlavně mě prosím zaujměte, zabavte a nechejte mě, abych nakupoval s nadšením a pocitem vyjímečnosti. Pokud to bude opravdové, upřímné a vaše, jdu do toho, i když nebudete nejlevnější. Chci zkrátka něco co má přesah, něco, co jinde neseženu. Máte?

2. Nechvalte se a buďte struční.
Pamatujte, že nejméně důvěryhodné jsou pro mě vaše hlášky jak jste dobří. Smiřte se s tím, že arbitr nejste vy, ale váš zákazník. Koho zajímá, že tuto nabídku využilo pět tisíc klientů přede mnou a já mám být další? Vychloubání odzvonilo. Zaměřte se na produkt nebo službu a stručně mi naservírujte všechny skutečné důvody a výhody, proč mám tu prkenici vytáhnout teď, zrovna u vás a né jinde. Jestli mě nedokážete „trefit“ v prvních třech větách, raději ani nepokračujte, budeme se jenom zdržovat.

3. Nelžete mi a pojďte s pravdou ven – proč zrovna já?
Jakmile se doslechnu, že mi voláte, abyste mi poděkovali za stávající věrnost, udělali se mnou výzkum spokojenosti a záhy vystřelíte jedinečnou nabídku „pouze pro mě“, proměním se v něco, co se vám líbit nebude. Jestliže mi chcete něco prodat, nechoďte okolo horké kaše, přiznejte to hned a přesvědčte mě o tom, že víte, proč to nabízíte zrovna mě. Nesnáším pocit, že jsem další položka vaší telefonovací databáze.

4. Netlačte na pilu a projevte nadhled.
Dejte mi pocítit, že oceníte můj nákup, ale pokud k němu nedojde, svět se nezboří. Jakmile poznám, že tlačíte na pilu a jen drmolíte něco naučeného, a nebo si už takříkajíc počítáte výplatu, je skoro jisté, že z obchodu vycouvám, jakkoliv bude nabídka dobrá. Projevte nadhled, nestavte „to svoje“ do centra vesmíru a dejte mi čas i prostor. Neslibujte mi hory i s horákama a pokud něco nejde, řekněte to. Prosím, vyslechněte mě. Když řeknu, že chci informace na mail, pošlete jej logický, stručný a výstižný. Napište jej tak, abych hned pochopil podstatu, měl chuť odpovědět a abych rychle věděl kam kliknout k akci. Dostaňte do toho lehkost a nechte mě, abych se do vašeho projektu sám zamiloval.

5. Projevte procesní profesionalitu a na konci mě překvapte!
Předvěďte mě, že jste profíci. Volejte, když se domluvíme, pište jen to, na čem jsme se dohodli, nedělejte pravopisné chyby a neposílejte mi nefunkční linky. Schůzky pokud možno neměňte a když už koupím, dodejte mi produkt nebo službu včas a podle toho, jak to očekávám. Jestli ze mě chcete udělat stálého klienta, něčím mě překvapte, třeba servisem, rychlostí nebo balením. Víc happy než z vánočního přání s vločkou nebo tříprocentní slevy na příští nákup budu z toho, když mi poskytnete nečekanou přidanou hodnotu, která to celé posune o úroveň výš.

Příjde vám to drsné a náročné? Nepříjde, ono je! Klienti jsou nároční, trh je otevřený, doba extrémně zvyšuje nárok na čas, servis a konkurence je obrovská snad ve všech oborech a zboží. Na druhou stranu, jestliže děláte svojí věc poctivě, většinu výše uvedeného budete mít v krvi a svoje dobré zákazníky si prostě najdete intuitivně (nebo ještě lépe – oni vás). Pak vznikne oboustranný a dlouhodobý obchodní vztah, díky kterému se budete těšit do práce a obě strany budou happy.

Tak, a teď víte, jak na mě. 
Pořád něco kupuju, tak hurá do toho.
Prodejte mi!

5 důvodů proč nedělat pro kámoše vůbec nebo zadarmo

Dost možná to znáte sami, jenom v tom svým. U mě to vypadá třeba takhle: „Nazdar Luke, pocem kamdeš kamaráde, ty prej umíš zařídit nějakej ten marketing, potřebujem webovky a taky dobrý vínko, no to víš, to my pijeme u nás a né málo. Však my se vždycky domluvíme, viď že jo. Takže bychom něco vymysleli, co říkáš“? Většinou na první dobrou říkám, že v tomto duchu to moc nevidím a dnes sem pověsím pár důvodů, proč. Malokterý „kámoš“ totiž chápe širší souvislosti a zpravidla bohužel většinou platí, že:

1. Kámoš očekává nestandardně nízkou cenu. Přece byste mu nedali tu klientskou, „no že jo, kamaráde..“ A to je první kámen úrazu. Vaše energie nad projektem bude úplně stejná, jako na tom „čistě klientském“, jenom tady budete dělat za půlku. V mezičase vám tak logicky uteče kšeft „plnotučnej“. Když vás to přímo neotráví, radost to asi nenadělá a možná si ve slabé chvilce řeknete, „už aby to bylo“.

2. Kámoš očekává nadstandardní výsledky. Není přece možné, že byste ty společně strávené roky na výšce nepřevrátili v něco naprosto úžasného a jedinečného. Je možné, že skutečnost, že vás do kšeftu přesvědčil, považuje za největší úspěch minulého měsíce. Jinými slovy si myslí, že jste v tom prostě víc osobně než pracovně, a proto má často nepřiměřená očekávání, v důsledku čehož „otravuje“ mnohem víc než běžný klient (ano, ten co platí dvojnásobek). „Chápu kámo, že je víkend, ale…“

3. Kámoš nedodržuje pravidla hry a je to v pohodě. Emaily, odpovědi nebo podklady dodává pozdě nebo nekompletní a zdůvodní to tím, že nestíhá. „Ty to určitě chápeš, vždyť taky podnikáš.“ Tohle by si klient nedovolil, protože prostě ví, že byste mu to účtovali. Kámoš bohužel ví, že jemu paravděpodobně nebudete, hřeší na to, projekt se natahuje a neposouvá se. Jakmile jde o jeho chybu, musíte mít pochopení. Jakmile jde o vaši, už to může vnímat jinak.

4. Jakmile není z vaší strany něco cajk, kámoš je rozhořčen a okázale prská. Tady je to jiná. Ve čtvrtek vám dost možná zavolá „Hele, jak to vidíš, zítra je pátek, stíháš to jak jsme se bavili?„, a považuje to za naprosto normální. Pokud se vám nepodaří plnit jeho představu na 100%, dělá okázalá gesta a rozhodně si nezapomene postěžovat u vašich společných známých. Atmosféra hořkne.

5. Kámoš se považuje za vašeho nejlepšího klienta. Za to, že vám dal sebemenší zakázku mu patří váš neskonalý respekt a pokaždé, když bude něco potřebovat příště, tak bystě měli být k ruce. Jakmile mu řeknete, že nestíháte, stane se z vás dost možná nevděčník co zapomněl, jak to bylo tenkrát.

Čtu to po sobě a přiznávám, zní to děsivě. Znamená to, že byste pro kamaráda neměli hnout brvou? Vůbec ne! Jenom si je třeba předem uvědomit, jestli je to člověk, který chápe pravidla hry a rozumí tomu, že „jde jenom o práci“ (on přece taky někde pracuje), nebo střelec, který je zvyklý, že mu známý v pneuservisu přezuje vždycky zadarmiko. Když jde o ten první případ, spolupráce bude klapat a obě strany si to užijou. Pokud jde o ten druhý, říkám, rychle pryč, zamluvte to a raději jdetě na pivko.

Pak je tu ještě jedna možnost. Projekty, které jsou „pro dobrou věc“ a nebo vás baví, protože jsou vyloženě nekomerční, osobní nebo vás něčím posunou „na cestě“, podpořte svou troškou do mlýna, máte-li čas. Vždycky ovšem zadarmo, jde o investici a od začátku je jasné, že se věci budete věnovat, až si „odpracujete to svoje“. Vztahy tak zůstanou naprosto v rovině a výsledek je často lepší, než když by v tom lítaly faktury. Taková je moje zkušenost.

V čem teď jedu: Optimalizace, ořez a osekávání

Dneska to bude o tom, co jsem si nedávno pro sebe objevil, uvědomil, pojmenoval, programově naočkoval, dostal jsem si pod kůži, a co mi dnes už po celkem krátké době necelého roku skvěle funguje a přineslo konkrétní hmatatelné výsledky, ať už jde o práci nebo soukromí. Můžu to pojmenovat jako přeprogramování se do „módu ořezu“, „optimalizace“, „selekce“, „osekávání“ nebo chcete-li „filtrace“, a to tak, že na všech možných frontách kde to bylo možné. Zní to velmi jednoduše, ale nutno přiznat, že uplně jednoduché to zkraje nebylo. Musel jsem se rozloučit s řadou zažitých návyků, věcí na kterých jsem zbytečně lpěl, několika lidem jsem musel říct pár nepříjemných vět, naučit se pár nových triků a taky vytáhnout pár kaček na upgrade nářadíčka, který bylo třeba obměnit. Nicméně, všechno jsem přežil, po pár týdnech špekulování a příprav jsem se rozhoupal k prvním krokům a dal to do pohybu. Chvilku to se mnou točilo vzhůru nohama a zase zpátky, ale pak se začaly dít věci. Dnes už to můžu v klidu popsat, zhodnotit a doporučit, takže tady to letí ven.

Základní princip zněl: Vykašlu se na všechno, co: (1) mě nenaplňuje, nebaví nebo dokonce štve – protože, co s tím? (2) mě stojí neefektivně vynaložené úsilí nebo prostředky – protože, nač to? (3) mi sice říká „pane“, ale nepřináší mi žádný efekt, radost nebo hmatatelný prospěch – protože, proč to? (4) si s sebou táhnu z minulosti nebo dělám ze zvyku a nikam mě neposouvá – protože, brzdit ani couvat nechci (5) říkají ostatní – protože je to jedno (a vždycky bude). Easy, že? Tak jedem.

A teď – jaké konkrétní kroky to například znamenalo?

A. Práce – projekty a klienti. Skoncoval jsem s projekty, které byly víc otázkou ega než hmatatelných výsledků. Musel jsem pohřbít aktivity, které se dlouhodobě v čase ukázaly jako neprofitabilní, jakkoliv byly zajímavé, zábavné, nebo kolik toho už spolykaly. Řekl jsem si, že čas, který budu pracovat zkrátím na minimum a výsledky, které to přináší vytuním na maximum. Cíl je jasný – dobře odvedená práce a okamžitá fakturace. Zamával jsem pár klientům, kteří sice dělali obrat, ale byli problematičtí, nebo neplatili včas. Místo frustrace z neaktuálních webovek jsem se zaměřil čistě na práci. Ve službách jsem zdražil, začal si vybírat s kým dělat a s kým ne, odnaučil jsem se slibovat šibeniční termíny, jakkoliv to na začátku chtělo „mít kule“. Přínosy: Víc času na sebe, rodinu, a překvapivě – téměř okamžitý příliv nových kliošů, kteří „jsou v pohodě“ a spolupráci milujou, protože práce je odvedená lépe. S tím jde ruku v ruce příliv zakázek, kdy si na konci obě strany řeknou, že takhle to bylo víc než fajn. Takže ořezy na téhle frontě jednoznačně prospěly a můžu doporučit.

Snímek obrazovky 2014-07-02 v 0.07.06

Takhle vypadala webovka jedné z mých firem po deseti letech na trhu. Toho času se nezdržuju plněním referencí,  SEO optimalizací a spíš drtím konkrétní výsledky. Spoléhám na pověst a doporučení, protože to mi funguje mnohem víc.

B. Práce – koncepce, nástroje a výdaje. Po rychlé analýze jsem zjistil, že víc než dvě třetiny svojí práce udělám telefonem, počítačem (především maily), osobním setkáním a stiskem pravačky. Mám velké štěstí, že díky týmu lidí, kteří mě obklopují si to můžu dovolit. Podstatná optimalizace mohla nastat, když mi došlo, že doba se změnila, krize to solidně vyfiltrovala a klienti už nejsou zvědaví na „všecko to okolo“, bezpohlavní IČO nebo vizitky s mailem „info zavináč“. Content rules a buď ho máš, nebo nemáš. Dvojnásob navíc dnes platí, že „každý kšeft má svůj ksicht“ a když děláte se mnou, zastřešující je na konci dne jenom to, že to garantuju já osobně, což by mělo stačit. Líbilo se vám to minule? Fajn, potom spolu můžeme dělat i dál. Ukázaná prostě platí, zbytek jsou plky a doporučení je tisíckrát víc než reklamou vykoupený PR sloupek v periodiku co stejně nikdo nekupuje a nečte. Optimalizace v tomto pro mě konkrétně znamenala přeskládání priorit a naprostý tuning toho, co se schovává pod slovy „spolehněte se“. Ruku v ruce s tím šla inovace technologického parku. Dnes už používám defacto jenom tři zařízení, které se mi snadno vejdou do baťohu. iPhone, iPad a MacBookPro. Díky své rychlosti, uživatelské přístupnosti a synchronizaci mi šetří neuvěřitelného času a původní investice je už mnohonásobně zpět. Následovalo ořezání zbytečných znaků okázalosti (přestěhovat kanceláře, odhlásit nepotřebné inzerce) a optimalizace provozních nákladů (telefony, pojistky, paušály). Přínosy: Finanční úspora, menší místní fixace, větší pružnost při domlouvání obchodů. Když si na něčem s někým plácnu, vím, že to dám a moje podníkání mě provozně nesežere.

nářadíčko

Aktuálně razím „no office concept“. Svoje malé vydavatelství mám v tašce přes rameno. Nepotřebuju prosklený kancl, stejně dobře to dávám z kavárny. Tohle je na dnešku prostě skvělé.

C. Hmotné věci – vyřazení nepoužívaného, opět optimalizace výdajů i způsobu přepravování se. Stačilo projít barák a zaměřit se na věci, které nepoužívám, doslova mě vyvedlo z míry, kolik jich bylo. Následovalo zřízení účtu na Aukru, cvakání mobilem a bezbolestné loučení – prodej. Ne, nečekal jsem, jestli tu domácí pekárnu a další podobně stárnoucí nepoužívané předměty ještě někdy vytáhnu (když už dva roky ne) a bez milosti jsem je prodal, mnohdy vědomě pod cenou. Výsledek? Jednorázový příjem bokem v rozsahu malé rodinné dovolené na Šumavě a spousta prostoru ve skříních, na půdě i v garáži. Vzdušno a uklizeno, hurá. Prodal jsem taky svého dvou a půl tunového džípa se spotřebou čtrnáct litrů benzínu a přeladil na mnohem skromnější, enviromentálnější a ekonomičtější auto, možná méně okázalé, ale nové a na úvěr. Nakonec toho stejně nejvíc nalítám na elektrokole, které mi dalo skvělou svobodu pohybu a flexibilitu. Dál přišla na řadu různá osobní spoření, pojistky a pravidelné poplatky, které se daly všlijak optimalizovat. Změnil jsem konečně banku, i když jsem o tom mluvil snad víc než posledních pět let. Přínos: Několik tisíc ušetřených měsíčně.

IMG_2880

Propadl jsem elektrokolu. Je to extrémně rychlý, enviromentální a vtipný způsob přepravy. Když to jde, auto nechám doma. Pohybuju se, potkávám lidi, cítím ulici a můžu si dát i dvojku nebo dvě.

D. Bio, psycho a praktické každodennosti. V zdravém těle, zdravý duch. Klišé? Vůbec ne. A platí to i naopak. Jak mám v hlavě, tak funguje schránka, nemluvě o lidech kolem, na které se to přenáší. Tady to bylo na delší laborování a taky zkusit co mi sedí a co vůbec. Po chvíli příprav bylo na čase taky pár věcí sesekat. Začal jsem s masem, které mě (což jsem zjistil až když jsem ho přestal) poměrně slušně zpomalovalo, takže jsem ho vyřadil úplně. V poslední době to takhle nehezky odskákalo i kafe, protože jsem ho valil víc než dost. Následovalo balancování práce vůči času s rodinou a na cestách (přejezdech z místa na místo). Dá se říct, že pokud mi něco vysloveně „nepřistane“ v diáři, na dopoledne si většinou ordinuju home office. Mailuju, volám, domlouvám, organizuju, někdy z pracovny, jindy ze zahrady, ale pořád jsem s rodinou, což je nejvíc. První schůzky směřuju kolem třinácté, někdy je to už oběd ve městě. Hodně jsem taky zapracoval na zúžení informačních kanálů, které mě rozptylovaly a neseděl mi diktát předhazovaného obsahu. O naší televizi vím jen to, že visí na stěně a hrajou na ní sem tam pohádky. Zprávy filtruju přes pár zdrojů jimž věřím, všechno online, stejnětak myšlenky lidi, kteří mě zajímají nebo inspirují (v tomto se zabydluju hlavně na Twitteru). Místo deseti špatných knížek přečtu jednu dobrou a muziku mám v uších pořád, kdykoliv to jen jde. Když mi zavoláte, dost pravděpodobně jste mi skočili do písničky a je možné, že zrovna pobíhám někde po lese, protože jsem asi jako dalších deset milionů čechů propadl běhání a dělá mi dobře. A věřte, to zaměření se na sebe není rozmařilé, jen je to celé tak nějak lépe poskládané než dřív. Doporučuju zkoušet, testovat a vyhodnocovat, každému sedne něco. Přínos: Lepší organizace, nálada i fyzická kondice. I tady se mi ukázalo, že osekávačka dává smysl.

Snímek obrazovky 2014-07-02 v 0.03.49

Takhle to vypadá, když oříznete z jídelníčku maso. Ať mi nikdo netvrdí, že je to nuda.

Asi by se dalo pokračovat, ale cílem není kompletní výčet toho, co jsem za poslední rok vyfiltroval a co mi to přineslo. Spíš jsem chtěl v tomhle blogpostu ukázat, že optimalizace může být další cesta někam dál, když třeba máte pocit, že už delší dobu přešlapujete na místě. Věřím totiž, že co funguje mě, může i vám. Raději budu končit, abych náhodou jako další věc k ořezu a eliminaci nevyhodnotil vedení tohoto svého sebereflexivního webu. Smetlo by to totiž i tenhle příspěvek, který by rázem přestal existovat.

Klub rváčů 30 +

Je vám taky něco přes třicet a abyste uživili sebe a rodinu, pořád musíte chodit do práce, jakkoliv to zní nepravděpodobně vůči plánu, který jste měli někdy kolem dvacítky? Pokud ano, budete holt asi staří lůzři jako já, jakkoliv se mi to říká nemile…

goAbych upřesnil: “Vítejte do klubu”. Do klubu rváčů „30 +“, lidí na vrcholu svých sil a špičce produktivního věku, kteří mají budovat to, co po nich další generace budou dědit, oslavovat a uznávat. Vidíte se? Asi by bylo na čase. Jen vzpomeňte, jak to znělo, když vám někdo v osmnácti řekl: “Je mi třicet”. Chudák to byl, normální důchodce, stařec na odpis. Tak přesně to jsme teď my. Že nečtete tuto větu z terasy své vily na finanční rentě?

A proč to tady vlastně píšu.. Nedávno jsem se potkal se známým snad po deseti letech nebo tak něco a zaskočilo mě, jak se náš rozhovor prapodivně podobal tlachání dvou fotříků co se potkají po letech. Od dětí, práce a vzpomínání jsme se dostali k tomu, co všechno už není jak bylo, když jsme se viděli naposledy. Všiml jsem si, že má poměrně solidní pupendo a zavtípkoval jsem na to. Vrátil mi to, jestli ten pruh ve vlasech je opravdu šedivá nebo to mám schválně. Svedl jsem to na osvětlení a raději se rychle vrátil k tématu „letošní dovolená“. Celý den jsem pak přemýšlel o tom, že čas prostě nezastavíš. Jak se s tím poprat? Nakonec jsem došel k tomu, že základ bude ze sebe to starý železo nedělat, i když to kolem sebe mezi námi třicátníky sem tam vidím (zatím třeba jen v náznacích spíše než doslovně). A proto sem dnes napíšu pár doporučení, čemu se raději ve slabé třicátnické chvilce snažím vyvarovat.


TIP1: NESLEDUJU VĚK VRCHOLOVÝCH SPORTOVCŮ A CELEBRIT

HertlPravděpodobně jich je většina mladších než já, někdy o deset i víc. Jarda Jágr je vyjímka, kapišto? Řešení? Zkouším si najít svoje hřiště a tam dosahovat maxima, co mi sedí. A na druhou stranu, kdo říká, že to nedám víc, dál nebo rychleji? Prostě v našem věku už to musíme valit “my way” a pravda bude potom tam, kde si jí uděláme. Většina slavných lidí navíc dostála uznání společnosti stejně až po smrti, tak co, času dost.

 

TIP2: NECHCI PO SVÝCH JÁTRECH TAKOVÉ VÝKONY

Homer

Kdeže jsou ty večírky ze čtvrtka na neděli? Jestli je další věc, nad kterou pobrekávat neuvěřitelná kocovina a následná třídenní trápenka když si dáte do nosu, asi to taky nebude nic neobvyklého. Schopnost organismu odbourávat alkohol klesá s věkem asi tak úměrně, jak se zvyšuje moje lítost nad dnem proleženým s hadrem na hlavě. Takže tohle taky normál, mám to stejně.

 

TIP3: NESROVNÁM JAK TO BYLO DŘÍV

tatík s malýmJestli si pustíte k tělu fakt, že ve vašem věku vedli rodiče vašeho nejmladšího sourozence do školy, může to být důvod připadat si trochu pozadu se zakládáním rodiny. Ale bacha, doba je jiná a dnešní statistika říká, že se více než 30% prvo dětí rodí rodičům ve věku 30-35 let, jakkoliv by to znělo v osmdesátkách jako ufo. To je každej třetí. Znáte ty dva před vámi? Pak jste na řadě. Takže  snad taky v klidu a vnoučata stíháme.

 

TIP4: NE, JUSTIN BIEBER NENÍ SUPER

jb1Při setkání se „starým“ známým jsme došli v našem rozhovoru i k tomu, že nepochopení některých projevů nastupující generace bude asi taky normoš. Takže další z utkvělých představ, co si trochu opravit. Domněnka, že budu vždycky natolik moderní, že budu rozumět všemu modernímu a nejmodernějšímu, jak zjišťuju, neplatí. Ne, nemusím nutně ve všem chápat přehipstrovanou mládež ani rozumět kultu Justina Biebra v EMO remixu. Hipsterský plnovous prostě nebude (koneckonců by mi asi ani nenarost, nevim, jak to ty mladý dělaj). Prostě jim to přenechávám, těm zelenáčům. A po dvaadvacáté hodině bude ticho, jinak volám benga.

 

TIP5: UŽ SI NEMYSLÍM, ŽE BUDU MÍT ŠEST AUT A HOTEL V ALPÁCH

richJakkoliv to zní hloupě, dobrovolně se zbavuju utkvělých představ, které vykreslují můj život jako nejnašlapanější klip Davida Guetty nebo podnikatelský zázrak Stevea Jobse ve zpomaleném záběru. Bičovat se tím, čeho jsme nedosáhl nebude zrovna projev přílišné chytrosti. Naopak se snažím zaměřovat se na blízké a hmatatelné výsledky, i když je to třeba jenom úhrada složenky nebo výlet s rodinou. Bohužel znám lidi, kteří nejlepší léta svého života stráví tím, jak „strašně trpí“ v přítomnosti a spoléhají na to, jak to jednou bude lepší a všechno si vynahradí. Problém je, že to nemusí být pravda. Docela fajn je taky skutečnost, že spousta úspěšňáků dosáhla toho, co na nich svět obdivuje třeba za pouhopouhé 3 roky. Nedřeli na to celý život, prostě se to stalo „najednou“. Bude to asi o náhodě, metodě a hlavně vůli. Takže další poznatek je se hlavně nestresovat, že „ještě nejsem tam, kde bych měl“ (a kde to vlastně je?). Cesty osudu neodhadneš, takže keep rockin‘ třicátníku!

Můj „průvodce“ z Blaníku

Dneska to bude o tom, jak jsem se přihlásil na svůj první letošní běžecký závod na mýty opředenou horu Blaník, abych se na výsledkovou listinu zapsal díky jednomu špatnému odbočení v lese časem odpovídajícím o mnoho kilometrů delší trati. Ona totiž byla. Jenže jsem v tom nebyl sám. Tenhle běh se pro mě stal díky člověku, se kterým mě osud svedl na pěkných pár kiláčků poklusem klus dohromady sice o něco delší, ale taky inspirací prvního stupně a velikým „nakopnutím“ do letošní sezóny a běhání vůbec. Když jsem si s Honzou potřásl rukou, netušil jsem nic o jeho věku, o tom, že má v nohách skoro padesát maratonů ani o tom, že bude (chudák asi nechtěně) mým „průvodcem“ do cíle, ale vlastně i v začátcích mého běhání obecně, protože si o něm docela pokecáme.

obrázek 1

Pořadatel mi na konci závodu přiznal, že „zbloudilci“ se bohužel najdou v každém ročníku

Zpátky nebo dál? Dál!

Běželi jsme nějaký čas sami. Když se Honza na cestě v lese otočil, aby se mě zeptal, jestli si myslím, že běžíme správně, ještě jsem nevěděl, že se spolu dneska asi trochu proběhneme. Protože jsem začinající hobbík alias poběhlo bez zkušeností ze závodů, nedokázal jsem zkoordinovat soustředění na trať a neustálou kontrolu svojí fyzičky a musel jsem po pravdě přiznat, že nevím a připustil jsem dokonce, že je možné, že jsme touhle cestou nahoru na horu neběželi, čemuž napovídaly i stopy běžců, které tam nebyly. Vycházel jsem ovšem z toho, že „zastavovat“ zní stejně nesmyslně jako „vrátit se“ (koneckonců, pořad jsme na závodě) a zdálo se, že Honza to vidí stejně. Navíc oproti mě vypadal na zkušeného běžce a tak jsme prostě běželi. Musím přiznat, že zkraje mě překvapilo, jak pro mě bylo nesnadné toho postaršího chlapíka stíhat, protože se pohyboval tak nějak lehce a ve vyšším tempu než já. Nebyl ale čas na hrdinství a tak jsem se ho snažil držet. Teprve později jsem měl zjistit, že stíhám člověka, který běhá o víc než třicet let déle než já.

obrázek 5

První část cesty po chybě jsem viděl zhruba toto. Povídat jsme začli teprve až bylo jasné, že jsme se ztratili

Louňovice byly špatně

V jednu chvíli to pak bylo jasné. Běželi jsme špatně. Už jsme najednou nebyli závodníci, kteří běží každý svůj závod, ale trosečníci, kteří se musí dostat do cíle a dokončit svou cestu. Zjistil jsem, že mám vedle sebe zkušeného běžce, který začal s běháním v mém věku a jestli si zlomyslně nepřidával, rozhodně na svých osmašedesát nevypadal. Když jsem poslouchal jeho vyprávění, přistihl jsem se, že jsem začal být vlastně za to jak jsem dnes „sešel z cesty“ docela rád, protože jsem mohl poslouchat někoho, kdo běhá pro radost většinu svého života. Došlo mi, jak navzdory všem těm zpomaleným záběrům a úsměvům autorů na obalech knih o běhání a vůbec všeho, co je při současném běhacím boomu okolo, za vším stojí jenom dřina, disciplína a velká dávka osobního nadšení. Z Honzova vyprávění se mi potvrdilo, že to vlastně jeden dělá nakonec jenom pro sebe a pokud to běhání má rád, dělá to znovu, dlouhodobě a hlavně poctivě. A ten chlapík co se mnou běžel byl důkazem toho, že když se toho držíte, budete prostě fit! Je to asi jednodušší než v těch knížkách. Když mi Honza popisoval jak běhal před lety, nebyl v tom žádný marketing a servery o běhání, jenom velká vášeň, mnoho času a naběhané kilometry. Paráda.

obrázek

V cíli bylo jasné, že věc je prostá. Prostě jsme se s Honzou proběhli o trochu víc. Konkrétně asi o sedm kilometrů k původním 17ti, co závod měl. Za to už si docela pokecáte.

Doběhli jsme možná jako jedni z posledních, ale bylo mi to uplně jedno. S úctou jsem poděkoval Honzovi za tento nečekaný sou-běh okolností, požádal ho o fotku a rozjel se domů za rodinou. Celou cestu jsem přemýšlel nad věcmi, které mi o běhání řekl. Občas vám to prostě osud namíchá trochu jinak, než si myslíte na startu, ale důležité, je doběhnout do cíle vždycky o něco bohatší. A mě se to na Blaníku povedlo. Věřím, že jsem dostal závod s „průvodcem“ do nadcházející sezóny, protože lepší reklamu a motivaci k běhání si asi představím jen těžko.

 

Je víno veganské?

Trendy se střídají tak rychle, že jeden nestíhá, co je vlastně zrovna in a pořádně „cool“. Tak teď zrovna se mi zdá, že každý, kdo se trochu zajímá o to, co sobě nebo rodině udělá k večeři (což je podle mého sám o sobě trend velmi pozitivní), musí chtě nechtě čelit všemu tomu dělení na bio a šmio, strašně fér a nefér trade, natural, farmářské, home made, bez éček a já nevím co všechno se jídla týká ještě. Fajn. Pozlátko, marketing a pózy teď stranou, nakonec si to stejně přebere každý po svém a tak jako já se dostane k té „svojí pravdě“, co sedí jenom jemu, protože mu prostě dělá dobře. A právě díky těmto úvahám jsem se dostal k lidem, kteří (z různých důvodů) nebaští maso a někteří jsou dokonce přísní vegani. O stravování jsem s nimi vydržel mluvit hodiny, nechal si vařit i leccos vysvětlit. Do doby, než došlo na „moje téma“. Jestli prý znám veganské víno. Zvedl jsem obočí jako pokaždé, když něco nevím a nechci to dát znát a musel jsem se zaposlouchat..

Na úvod hned otevřeně přiznávám – veganské víno jsem tehdy navzdory více než deseti letům aktivního zájmu o víno neznal. Měl jsem určité povědomí o biodynamických vinařstvích, pesticidování, síření i aditivech, které se do vína v průběhu jeho výroby běžně přidávájí, ale tohle spojení mi tak uplně nešlo pod nos. Veganské víno? Okamžitě mě napadlo: Pokud neznám to veganské, čím je moje oblíbená burgundská rulanda „neveganská“? A začal jsem pátrat. Varování: Jestli jste vegani a taky se o této problematice dozvídáte poprvé, doufám, že nemáte nalito. Možná, že se dočtete víc než chcete.

K věci. Pro lidi, kteří se stravují podle veganských zásad platí, že nepřijímají pokrmy živočišného původu. Kromě steaku, másla nebo třeba sýru vás odmítnou i s potravinami, při jejichž přípravě byly použity živočišné produkty, byť se účastnily pouze procesu výroby a poté byly odstraněny. A právě zde je prostor pro to, aby vás správný vegan vyprovodil s 99,9% vín světové produkce, se kterými mu budete zvonit na zápraží. Proč přesně?

kw

Napadlo mě, že to bude ten bílek.. Věděl jsem, že při číření vín bývá od pradávna používáno živočišného bílku, aby za jeho pomoci byly odstraněny kaly, slupky z hroznů, stonky atd. Při bližším hledání mě ale velice překvapilo, že mimo bílku se běžně užívá také kasein, tedy hlavní protein savčího mléka. To hlavní ovšem mělo teprve přijít. Mezi další látky živočišného původu, které právě můžu mít ve skleničce vedle svého notebooku jsem objevil tzv. „vyzinu“, což je sušený měchýř jeseterovitých ryb. Už koukáte? Taky jsem koukal. Pokračujem. Při výrobě vína se dále používá želatina, tedy extrakt z vařených kravských či vepřových kopyt a šlach a velmi ojediněle bylo u červených vín prokázáno přidávání „sangre de toro“, tedy býčí krve, které však bylo (alespoň v Evropě) striktně odmítnuto v období šíření onemocnění BSE. Pochopil jsem, že s tímhle by mohl mít problém nejen vegan, ale i vegetarián. Rád bych ale uklidnil vody a všechny nevegany – jakkoliv to zní divoce, jedná se o velmi malá, ne-li stopová množství, takže svého oblíbeného supertoskánce si můžete vychutnat i tak, nejste-li veganští radikálové.

Co na to trh? Tady mi to příjde zajímavé. V první řadě se mi zdá, že obecně jde o další typ informací, s nimiž se výrobci potravin (v tomto případě vinaři) příliš nechlubí. Uživatele by přece nebylo moudré zbytečně polekat, a navíc, když už jsou fandové vín na informační strohost etiket zvyklí a spokojí se s přiznáním síření, proč se v tom zbytečně piplat? Masožravci si k malbecu stejně dají šťavnatý t-bone a vegani si to beztak mezi sebou řeknou sami. Jenom nevím, jestli na mě takový přístup nepůsobí trochu pokrytecky v době, kdy je například označení „biovíno“ pyšně proklamováno na etiketách a ekocertifikáty zvyšují cenu i prodejnost řady často jinak zcela „nudných“ vín. Za pozornost ovšem stojí reakce neviditelné ruky trhu, která se sice rozhodla tyto pro někoho možná negativní informace příliš nerozšiřovat, ale zároveň dovolila vzniku další kategorie vín – tzv. „vegan friendly wines“, která zajišťují vegansky bezpečné popíjení. Abych byl konkrétnější, tak třeba když kliknete sem, najdete jich hned víc než čtyři stovky. V zahraničí vcelku běžná věc, ale u nás…ale počkejte, nebudu předbíhat, však brzy uvidíte.

Poznámka1: Nejsem vegan (jak vidno už kvůli vínu nemohu být) a uvedené „technologie“ při výrobě vín mi veskrze nevadí. Spíš než cokoliv jiného mě tyto informace rozšířily obzory a inspirovaly k obchodním úvahám. O tom ale jindy a třeba snad už zanedlouho v nové kategorii na mém eShopu.

Poznámka 2: Jestli jste spíš na víno s pěnou, asi vás napadlo, jak je to s veganskými pivy. Bohužel odbdobně, jelikož v řadě procesů jsou si výroby relativně podobné. A stejně i zde vznikl další trh: Jaká piva si dají vegani třeba tady.

Zdroje, odkazy, informace:

http://www.vegans.frommars.org/wine/faq.php#about

http://en.wikipedia.org/wiki/Vegetarianism_and_wine

http://www.barnivore.com/wine

Takže zdar a nezapomeňte si se svým oblíbeným vínem pořádně „vyhodit z kopýtka“, možná, že to bude doslovnější, než si myslíte!

Přes milion vín v mobilu?

Dneska vám rychle představím jednu must have appku pro wine geeky jako jsem já, díky které zkousnu i klišoidní označení mého telefonu jako „chytrého“, protože jestli nebyl předtím, teď už chytrý, alespoň kolem vína, je. Jde totiž o dost šikovnou aplikaci pro váš mobil, a řekl bych, že dokáže fandovi do vína udělat docela príma službu. V hledáčku jí mám už delší dobu, ale opravdově používat jsem jí začal teprve nedávno. Řeč je o aplikaci Vivino Wine App a jestli máte někde poblíž láhev vína a mobil na netu, stahujte, protože už základní free verze stačí ke spoustě legrace a stojí za vyzkoušení.

Myšlenka bývá často jednoduchá, ale, mnohdy se „po cestě“ něco pokazí a aplikace prostě nefunguje tak, jak bych si představoval. Od doby kdy jsem pořídil iPhone jsem testnul celou řadu vinařských appek. Na to, jak je víno úzký obor je jich na toto téma poměrně dost a většinou nabízejí různé hodnotící databáze, sociální sharování vín, rady kde nakoupit, vinné mapy nebo management vašeho sklepa. Bylo by pošetilé tvrdit, že jsem měl v mobilu natažené všechny dostupné aplikace a různé Wine scannery, ale bylo jich dost a většinou mi něco překáželo. Z testovaných bych vypíchl třeba Delectable, který je fajn, až na to, že většina indexovaných vín i uživatelů pochází z USA, takže nic pro našince. Další zase vykazovaly nedostatky při párování vyfocených etiket s databází, nebo vůbec neobsahovaly vína, která bych tam očekával. A to člověka pořádně otráví. Takže většinou sorry a uninstall.

DSC_1042
ViVino mi ale zatím sedí nejvíc. Jak funguje? Jednoduše namíříte čočku svého mobilu na etiketu vína a cvaknete. Chvilku počkáte a zanedlouho už můžete nejen psát vlastní hodnocení a komentáře, ale taky se podívat, jaké odrůdy do dané láhve vinař namíchal, jak si stojí jiné ročníky téhož vína, jak ho posoudili jiní vinní nadšenci a nebo, kde tohle víno koupíte s ohledem na vaši současnou polohu. Jediné, co bych aplikaci vytkl je stanovování průměrné ceny, která vám u vína vyskočí. Algoritmus pravděpodobně průměruje veškeré vyhledané ceny, takže se jedná o hodně hrubý průměr, který, dle mé zkušenosti, může solidně oscilovat na obě strany. Každopádně obecně je to dobrá aplikace minimálně pro to, abych si zapamatoval vína, se kterými přicházím do styku, takže pokud si nevedete vinný notýsek (většinu svých poznámek ještě pořád uchovávám v analogovém vinařském sešítku od Moleskine), můžu jí opravdovsky doporučit. Snad vám taky k něčemu bude.

Takže hurá na to a pokud už na tom dávno nefrčíte, stahujte zde:

AppStore

Snímek obrazovky 2014-01-01 v 22.13.31

 

 

 

A nakonec ještě jejich vtipné promovidejko:

3 (ne)předsevzetí pro 2014

Od pradědků jsem zdědil prapodivný návyk cyklického žití v kolečku daném kalendářem jednoho roku. Mám za to, že víc než 365 dní prostě nemá cenu žít v přímce, a proto bude zas třeba udělat hromadný silvestrovský restart a nahodit to kolečko pěkně celé nanovo, tak? Co bylo letos smažme, je tu další rok a s ním nový list k popsání. Budu v něm zbrusu nový člověk, verze 2014, o mnoho lepší než loňský model. Do čeho pro mě má cenu jít a co si naopak rozhodně nechci předsevzít, abych se pak nebál kolem zrcadla? 

1. Nepřestávejte. Přestaňte.

Možná, že první co vás tak jako mě napadlo, je, s čím ve dvacet čtrnáct seknout. Ale fakt? Nepřestali jsme s tím celý rok, tak proč teď? Navíc nám to asi zas tak nevadí, když jsme to sami se sebou přetrpěli až dodnes. Možná bude lepší počkat, až to samo dozraje, což? Můj tip: Jestli vás to opravdu tak pálí, tak to típněte hned..

2. Nechtějte být v novém roce hubenější a šťastnější. Překopejte návyky.

Přestávám tolik špekulovat a ten medovník vynechám už dnes. Proč by první den nové, zdravější etapy mého těla měl být zrovna ten s kocovinou po Silvestru? Raději zkusím víc poslouchat svojí tělesnou skořápku hned teď, jsem totiž už delší čas posedlý pokusy, co mi sedí a co ne. Můj tip: Jestli potřebujete rapidní a rychlé hubnutí, dobře funguje low carb, jako fajn novoroční čtení doporučuju knihu The Four Hour Body od Tima Ferrise, je vtipná, ale berte s rezervou a pozor na aspartam. Pokud chcete víc lehkosti a energie, pomůže přestat jíst maso, výsledky jsem registroval už po měsíci. A samozřejmě – víc sportu! Mě pořádně chytlo běhání, hlavně na delší trasy. Pokud vás nebolí klouby, dá se dobře „kloubit“ s ostatním sportem i prací. Přečtěte si Born To Run, Jez a běhej nebo Chi Running, ale bacha, poslední stránky už možná budou v poklusu. Udělejte ze svého těla taky vlastní pokusnou laboratoř, zjistěte co vám sedí nejvíc a v nadcházejícím roce budťe prostě fit!

3. Nedělejte komplikovaná předsevzetí. Buďte systematičtí.

Život nemusí být zas tak zamotaný, tak ho takový zkusím nedělat. Pokud si na sebe ušiju pro 2014 nějakou zapeklitost, dost možná, že zklamu sebe i okolí. Opravdu musím v příštím roce uběhnout maraton hned v únoru? Vneste do nového roku vlastní rytmus a systém za použití všech dosažitelných vychytávek a zjednodušovačů. Já třeba letos se všemi zařízeními komplet přesedlal k nakousnutému jablku, což bylo jako stěhování do lepšího (tipy na appky co používám nejčastěji sem připíchnu časem). Jestli to jde, vyškrtněte věci, které byly letos napůl nebo s mínusem, plánujte a bavte se tím, jak budete dělat fajfky na ToDo listu.  Můj tip: Co si umanete by mělo být dosažitelné relativně snadno a v kratším čase, aspoň mě tohle funguje. Další meta může přijít kdykoliv. Docela dobrá inspirace třeba v knize Zen To Done, což je taková pěkná alternativa k populárnímu GéTéDéčku (get to done).

A ještě jedna maličkost. V příštím roce nechci zapomínat, že matkou moudrosti je opakování. A třeba i toho, co by mi náhodou nevyšlo hned napoprvé. Možná, že nejlepší předsevzetí nakonec bude „mít se fajn aspoň tak jako letos“. Hodně zdaru a jenom všechno to dobré v novém ročníku 2014!